Proč nás snaha zvládat všechno vede k úzkosti

Máme více nástrojů, informací a možností než kdy dřív. Přesto stále více lidí zažívá chronické přetížení, overthinking, úzkost a pocit, že by se přece měli cítit lépe, klidněji a spokojeněji. A přitom často ztrácíme kontakt sami se sebou, se svou vlastní kapacitou a schopností být opravdu v napojení — na sebe i na druhé. Pojďme se podívat, proč dnes často nefunguje jednoduchá rovnice: čím více na sobě pracuji, tím lépe se mám. 

Takže, máme teď technologie, které nám šetří čas více než kdy dřív. Kávovar připraví kávu během pár sekund, aplikace organizují pracovní i osobní život a hodinky nám měří stres, spánek i tep. A tak často automaticky máme za to, že více informací, správné nástroje a dobře nastavený systém nám zajistí příjemný a naplněný život. 

Zní to logicky. Jenže člověk funguje trochu jinak. A už si asi ve společnosti, ale možná i u sebe všímáme, že psychická nepohoda prožívá mnoho lidí. Pojďme se na to trochu podívat. 

V ekonomii existuje pojem rebound effect, někdy překládaný jako efekt zpětného rázu. Označuje situaci, kdy vyšší efektivita nepřinese menší zátěž, ale paradoxně vede k tomu, že očekávání a množství aktivit ještě vzrostou. Miluji propojování různých oborů a dlouho mě zajímalo jak nás ekonomický růst, o kterém pořád slyšíme, prakticky ovlivňuje. A došlo mi, že podobně dnes fungujeme i na té osobní úrovni.

Máme dojem, že prostě máme dobře zvládat: 

  • - práci,
  • - vztahy,
  • - psychiku,
  • - zdravý životní styl,
  • - odpočinek,
  • - vlastní emoce,
  • - osobní rozvoj,
  • - a často i další oblasti. 

Pozor, zapomínáme započítávat energetickou náročnost života. 

Žádná generace před námi nežila v takovém neustálém zahlcení informacemi. Dokola něco sledujeme, vyhodnocujeme, porovnáváme, vstřebáváme tak nějak za pochodu, často bez uvědomění, že tohle vše se pořád děje. 

Jenže teď prakticky. Potřebujeme bezpečí (psychicky, ale mít třeba i kde bydlet), vztahy, odpočinek, mít tělo v pořádku.  Každý máme nějakou svou vlastní kapacitu nervového systému, rodinnou a osobní historii, limity i prožíváme různé období a cykly. 

Dokonce i to, že člověk nemá každý den stejnou kapacitu, je v pořádku, ale i  tak dost z nás dnes funguje ve vysokém výkonu celý den. 

A k tomu chceme:

  • - být trpělivými partnery,
  • - být přítomnými rodiči,
  • - odpovídat na zprávy,
  • - mít čas sami na sebe,
  • - odpočívat správně,

a ideálně být ještě v psychické pohodě.


Když už se i péče o sebe stane výkonem

Ve své psychoterapeutické praxi dnes často potkávám klienty, kteří si dost z toho výše napsaného uvědomují a pro své zdraví a pohodu obecně dělají skoro všechno. 

Chodí cvičit. Snaží se dobře jíst. Poslouchají podcasty o psychice. Čtou knihy o traumatu nebo vztazích. Meditují. Chodí do sauny. Navštěvují různé semináře a webináře. Prostě se pracovat sami na sobě.

Jenže i péče o zdraví se dnes může snadno proměnit v další oblast, ve které má člověk pocit, že by měl fungovat lépe a prostě na to dost tlačit. 

Z oblasti psychického zdraví lidé často chtějí: 

  • méně prokrastinovat,
  • lépe zvládat stres,
  • být více vnímavý,
  • méně overthinkovat,
  • mít zdravější vztahy,
  • správně regulovat emoce.

Je v pořádku o tohle usilovat, ale ne o vše najednou a ve velkém tlaku. A když se to dlouhodobě nedaří, mnoho lidí na sebe tlačit ještě více. Často je to takové nekonečné kolečko. 

Ještě větší tlak je u těch, co jsou naučení být dobří, tzv. perfekcionisté. Takový člověk nemá pocit, že může prostě jen být. Pořád je tam další úroveň, kam by se měl dostat. Něco, co by měl ještě udělat.  Na tento vzorec není lehké nahlédnout a sama o tom ze své zkušenosti vím.

Jenže psychika nefunguje dobře pod neustálým tlakem na optimalizaci.


Overthinking jako pokus získat kontrolu

Overthinking, neboli neustále přemítání, je často naučený způsob, jak se pokusit získat pocit kontroly a bezpečí. Náš mozek nás tím chrání před zahlcením tím, že začne hledat řešení a my na to “skočíme”. Vzpomeňte si na začátek, my toho máme pořád hodně k vyhodnocování. 

Typické je, že člověk večer konečně zpomalí. 

Ale místo úleva přijde další vlna přemítání třeba o tom:

  • - co jsem dnes nestihl/a,
  • - co musím zítra,
  • - jestli něco dělám špatně,
  • - co jsem komu řekl/a, 
  • - co bych měl/a změnit.

Mozek, který toho má stále moc, totiž často nereaguje na to, že si prostě dáme fajn odpoledne. Jede dál. O to víc. A pak slovy klientů se najednou objeví například panické ataky, velké pocity úzkosti, nechutenství, větší potíže se spánkem atd. 

Ve skutečnosti jde o to, že je to spíš  pomalý proces, který nás vyčerpává a člověk si ho vůbec nemusí být vědomen, protože může mít pocit, že všichni toho máme dost, všichni jsme unavení. A vnímáme až ty velké důsledky.


Jak z toho ven? 

Jsem psychoterapeutka a pracuji s různými terapeutickými přístupy — od KBT, ACT a práce s nervovým systémem (například pomocí EMDR) až po arteterapii nebo jógovou terapii. Nechci zahlcovat dalšími názvy a metodami. Důležitější pro mě je něco jiného: společně hledat způsob, který člověku opravdu pomůže zklidnit se, lépe vnímat sebe a postupně najít větší stabilitu v běžném životě. Protože každý člověk je jiný tak pracujeme při individuální terapii různě. O tom všem si povídáme také na vstupní konzultaci. 

Náš mozek je, neuroplastický — zjednodušeně to znamená, že se během života dokáže měnit a vytvářet nové způsoby reagování podle toho, co opakovaně zažíváme a čemu věnujeme pozornost. Tohle je věta, kterou prosím nezapomeňte, protože je to moc důležité a osvobozující zjištění, o kterém se před dlouho nevědělo. 

A já to mimochodem něco na psychoterapii opravdu miluju - že změna je možná a není to plochá fráze. S klienty to zažívám znovu a znovu a stejně nad tím nepřestávám žasnout.

Jen to většinou není hodně rychlé. A vlastně je dobré nevnímat terapii jako rychlou opravu, ale spíš jako postupnou cestu, během které člověk znovu hledá větší kontakt sám se sebou, svými potřebami, hodnotami a podle toho postupně proměňovat chování.

A proto dnes vedle individuální psychoterapie vytvářím i kurzy, workshopy a další podpůrné programy. Pro lidi, kteří si už uvědomují, že se dlouhodobě necítí dobře, ale třeba ještě nejsou připraveni na terapii, nemají na ni prosto, není dostupná nebo chtějí začít sami a menšími kroky. Vychází z mé psychoterapeutické praxe, nezahltí, ale vedou spíš k pomalejšímu vnímání, naladění na sebe a fokusu na jednu oblast a případně malý krok. 

Jarní detox: Dej se do pohody

Podpůrný online program zaměřený na malé kroky, větší fokus a postupné zklidnění bez dalšího zahlcení. 

Krátké emaily, praktická podpora a prostor znovu více vnímat sebe, svou kapacitu i to, co opravdu potřebujete. 

Součástí programu je i možnost hlubší podpory a kontaktu se mnou. 

Více informací 
Veronika Okoduwa, psychoterapeutka

O autorce

Mgr. et Mgr. Veronika Okoduwa je etopedka a psychoterapeutka s výcvikem v kognitivně-behaviorální terapii (KBT) a certifikací v přístupu EMDR.

V terapii propojuje více metod – EMDR, ACT, arteterapii, terapeutickou jógu, herní terapii. Pracuje s dospělými, dětmi i dospívajícími.

🧭 Více o mně

Veronika Okoduwa
Nejen kognitině-behaviorální terapie a poradenství pro děti a dospělé. Na míru s lehkostí.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *