Co se psychoterapeutka (na)učila v Nigérii?

Jako matka míšené dcery, psychoterapeutka a bývalá studentka africké politologie jsem se na přelomu roku vydala do Nigérie – země kontrastů, přelidnění, ale také toho, co často v Evropě hledáme.

Je to cesta tam, kam žádná Evropská cestovka nejezdí. Přesto, nebo možná proto, mám za to, že i Vám čtenářům může mé zkušenost přinést určitý náhled a inspiraci do života, stejně jako mě a lidem kolem mě.

Proč vlastně Nigérie?

Do Nigérie jsem na přelomu roku 2025 a 2026 podnikla cestu nejen jako cestovatelka, ale hlavně jako matka a někdo, kdo se o tuhle nepříliš obecně známou zemi profesně zajímal. A samozřejmě jsem se neubránila osobním prožitkům a pohledu psychoterapeutky pracující dlouhodobě vedle dospělých také s dětmi včetně těch ze smíšených rodin.

Chtěla jsem poznat kořeny části rodiny, která je důležitá historicky pro mě, a pro moji dceru. Zároveň mě zajímalo, jak v této zemi fungují mezilidské vztahy, pohostinnost nebo společenská dynamika – témata, která jsou mi blízká i profesně. Cestu jsem vnímala nejen jako osobní výpravu, ale i jako možnost porovnat teoretické poznatky s realitou a přinést inspiraci dalším rodičům, kteří vychovávají děti s nejen českými kořeny. Pro ostatní to může být zdroj sebe rozvojových myšlenek ze země, do které se příliš nejezdí.

Už v roce 2013 jsem se očkovala proti žluté zimnici a chystala se svou malou dcerou a jejím tátou letět do Nigérie, abych tam poznala naši rodinu a do své diplomové práce na téma: „Úloha ženy a její politická participace v Nigérii“ provedla terénní kvalitativní výzkum. Bezpečnostní situace však nebyla dobrá, a tak jsem cestu odložila a práci udělala díky rozhovorů na dálku. Při zpracování mi došlo, že ženy tam mají často i lepší podporu než tenkrát u nás. A také to, že to tam vše funguje jinak a zajímá mě to hlouběji.

Tahle země plánuje za mě

Tady si dovolím jedinou teoretickou vsuvku. Nigérie je uměle vytvořený stát v západní části Afriky. Vznikl během koloniální nadvlády a skládá se ze tří dominantních regionů. Z chudého severu s převažujícím islámem a etnikem Hausa. Dále z jihovýchodní oblasti, která je převážně křesťanská. Tato část je bohatá na ropu a v podstatě živí celou zemi, a z tohoto důvodu rozdělení Nigérie na více částí není podporované. A třetí částí je jihozápad, také převážně křesťanský (citováno z mé diplomové práce). Jedná se o nejzalidněnější zemi v celé Africe a tvoří cca 2,5 % populace celého světa. 240 milionů lidí žije hlavně ve velkých městech.

Už v letadle z etiopské Addis Abeby do nigerijského Lagosu je let plný a „živý“, protože Nigerijců je prostě hodně. Všichni jsou hodně hlasití a nejsou zvyklí se ptát, jestli vám něco vadí. Po našem příletu, tedy mě, otce dcery a naší dcery, do přelidněného Lagosu se na nás několik hodin v kuse vrhá řada prodavačů všeho. Všichni chtějí nějaký peníz navíc, a navíc já jsem jediná bílá cizinka v letadle i široko daleko po celou dobu mého pobytu.

Bez místního bych se neodvážila cestovat, i když mě země příliš nezaskočila – přeci jen jsem studovala africkou politologii na filozofické univerzitě v Hradci Králové a dlouho byla velmi aktivní v pražské nigerijské komunitě. Uměla jsem anglicky, a tak jsem s nimi chodila po úřadech, po bytech na pronájem, asistovala například v porodnici nebo dětem pomáhala s výukou češtiny v českých školách. Občas se k nám domů někdo stavil, a nakonec tam pár měsíců bydlel.

Zajímavé bylo nejen vnímání země z mé perspektivy, ale i to, že můj bývalý partner tu nebyl 16 let. I on tu byl do jisté míry trochu cizincem – rozhlížel se, co je stejné a co jinak, a zároveň byl místním. Pár hodin jsme čekali na příbuzné, než nás odvezli z nočního letiště do pronajatého bytu. V tu chvíli jsem netušila, kolik času v tomto bytě prožiji. Z původního plánu cestovat, a já měla samozřejmě celý seznam, kam bych se ráda podívala, se vyklubalo 14 dní testujících mou odolnost a klid. Z aktivní ženy, která toho mnoho řídí a má pod kontrolou, jsem se stala křehkou bílou ženou, která z bezpečnostních důvodů nesmí sama na krok a jen čeká, co bude.

Šťastná, když funguje větrák v tom nočním horku nebo za ranní sprchu. V téhle zemi, stejně jako v jiných částech Afriky, není nic jisté, a i když máte peníze, tak to ne vždy něco změní. Nemá tu cenu ani platit, protože bych pravděpodobně měla vše dražší, možná se nedomluvila díky množství jazyků a není ideální být moc na očích.

Od běžného života k psychoterapii

Rozhodně si můžete, stejně jako my, zajistit lepší bydlení s ostnatými dráty a vstupními branami pro určitou oblast hlídanou hlídači, abyste se oddělili od nejchudších. Ti mohou ostatní i okrádat, unášet a požadovat výkupné. Měli jsme vlastní generátor na elektřinu, kterých je v okolních bytech a domech tolik, že moje bubínky málem explodovaly. Ale fungují nám větráky, klimatizace a večer světlo. Když jsme jeli na vesnici za rodinou, měli jsme na nesmyslné poplatky snad pro všechny a za všechno. Na vesnici jsme potom měli i vlastní placenou ochranku, protože se tam před časem ztrácely děti.

Vaří se zásadně na plynu, tradičně i na ohni, ale to jsme viděli jen z auta. Pere se ručně pěkně v lavoru, což jsem si vyzkoušela
zde.

Pračky tu sice mají, ale s tou vypadávající elektřinou i vodou je to trochu problém. Pokud si tedy doma stěžujeme, že nemáme dost času, tady jsem spoustu času věnovala základním potřebám – nákupu na tržišti nebo v klasickém supermarketu. Tam se ale platí i 7% daň státu, což na trhu ne, a můžete smlouvat – a to se ve velkém děje. Navíc je to příjemný kontakt.

V Nigérii dostával můj smyslový systém zabrat – generátory, přirozeně hodně vysoko položený hlas, navíc všichni rádi diskutují a přeřvávají se. Pro nás Evropany to zní, že se místní pořád hádají. Do toho je zvykem mít pořád puštěnou televizi, kde běží dokola reklamy typu teleshopping nebo „Nollywoodské“ filmy (ano, africká obdoba Hollywoodu nebo indického Bollywoodu).

Všichni pořád jedí – a to hodně, pokud na to mají. Mít tu možnost jíst je v celé Africe privilegium, žádná samozrejmost, a nás chtěli samozřejmě vykrmit. A to samé platí o sprše – pořád se sprchují. Dále neustále telefonují, zprávy si tu nikdo moc nepíše. Navíc jsme se tu pořád s někým setkávali. Byla jsem připravená na velkou rodinu, protože tady je běžné mít i v současné době aspoň tři děti. Pokud se o své děti nemůžete starat, je tu také zvykem, že se o ně postará někdo jiný.

I z tohoto důvodu je naše rodina velká, protože otec mé dcery měl biologické rodiče, ale od 3 měsíců žil se sourozenci u jiných „rodičů“ ve stejné vesnici, kteří kromě svých osmi dětí dalších osm odchovali jako by byly jejich. Je to zcela běžná věc. A oproti dřívějším informacím se tu na univerzitách studuje psychologie a kvete tu i psychoterapie. Ne všichni tu profesi znají jako u náš, ale mladší vzdělaná generace ano. Kvůli životu ve velkých rodinách a roli církve není psychoterapie tak využívaná, ale i v naší zemi stačilo cca 10 let k velkému rozkvětu.

Zvláštní systém nejen ve školství

Děti se od mala plně zapojují do života, moc se jim nevytváří žádné speciální podmínky. To jsem si všimla, když „naše“ auto mělo hned problém s baterií a něčím – v servisu, tedy venku, se do opravy pustil asi čtrnáctiletý kluk, kolem něho stálo tak šest menších dětí, které hodiny přihlížely a očividně se postupně „učily“. Pracuje tu každý, jak umí, ne každý má na drahé školy. Kulhající staříci žijí jako ostatní. Rychlost tu není zcela třeba a pokud mají štěstí, pomůže i rodina nebo církev.

Dalším výdajem je církev. Každý tu v něco věří, a protože jsem byla v křesťanské části, nejkrásnější a nejluxusnější budovy jsou baptistické „kostely“. Náboženský život tu určuje hodně. Zároveň – stát se knězem a mít případně i svůj kostel je tu metou hned po tom být doktorem. Mimochodem – vzdělání si děti tak úplně nevybírají, spíš poslouchají, co jim vyberou rodiče, protože všechno tu chodí podle daných pravidel: vzděláváte se, abyste se měli dobře a starali se o své rodiče a další rodinné příslušníky.

Nefunguje tu sociální stát jako u nás – všechno si zaplatíte. Od lékařské péče, úplatků, abyste třeba dojeli na vesnici, až po jídlo, lepší bydlení nebo zmíněnou elektřinu. Pokud nemáte auto, navíc takové, které zvládne i rozvodněné a nesrovnané cesty mimo hlavní městské tahy, tak do nemocnice nedojedete – a ani pro vás nikdo nedojede.

Všude se platí školné. Nigérie bývala britskou kolonií a školský systém tu zůstal dodnes.

 Na druhou stranu je tu zvláštní systém, kdy se neplatí třeba za užitkovou vodu. Za pitnou ano jako v celé Africe a Asii.

Jistota nejistoty

Místo výletů často vše bylo jinak. Nebyla jsem ani moc spojená s domovem, online světem – wifi tu na veřejných místech není, data pro evropské telefony jsou drahá. Navíc, ne všude se domluvím. Oficiální jazyk je sice angličtina, ale jednak se používá tzv. pidgin angličtina, která vynechává a slučuje řadu slov, a navíc tu vládnou místní jazyky, kterým rozumím jen „nová slova“ doplněná v angličtině.

Jistota je, že nonstop se na mě všichni dívají. Jsem chodící atrakce, všude je hluk, prašno a nikdo se vás na nic neptá. Každý tu považuje zdejší realitu za tu nejpřirozenější, a spíš se vám od plic zasměje – proč třeba mám tak červené tváře nebo něco nejím.

Jako terapeutka se zamýšlím – u nás musíme neustále vyhodnocovat miliony podnětů, pořád se rozhodovat. Tady je život daný. Všichni křesťané jedí dokola několik jídel + sezónní ovoce, je jasné, jak si máte upravit vlasy, jaké činnosti máte dělat, co děláte v neděli. Na druhou stranu – děláte hodně fyzické činnosti (praní, zabíjení krávy, nákup na trhu, dlouhé cesty autem) a jste zvyklí, že něco neovlivníte – a nikoho to nevytáčí: úplatky a podivné kontroly od policistů nebo gangů, rozvodněné řeky přes cesty, jakékoliv změny…

Běžné je tu „nicnedělání“. Prodáváte na ulici a celé dny pozorujete, co dělají ostatní, neskrýváte to. Komentujete. Jíte u toho. Pro mě bylo nicnedělání druhý týden hodně náročné – často jsem aspoň četla knihu, než se bude něco dít, protože pravidelně jsme na někoho z rodiny čekali. Vstávali jsme třeba v deset, a nakonec ti lidé přijeli až v 15 hodin, začali u nás pro všechny vařit, a potom už se nikam nejelo – protože je vlastně pozdě a můžeme jet přece jindy.

Navíc – nikam jsme se samy s mou dcerou nemohly jen tak projít. To by s námi musel někdo jít.

Nigerijský wellbeing

Vím, jak na nás působí chování druhých. Automaticky jsem přijímala klid v situacích, kde bych v Čechách byla ve stresu a snažila se řešit svou úzkost. Například v dopravě. Tady nejsou skoro žádná pravidla. Všichni místo směrovek a semaforů troubí. Řada aut nevypadá, že mohou někam dojet, do toho všude jezdí motorky, které vezou i celé rodiny s novorozenci – samozřejmě bez helem. Silnice občas různé. Prodavači všeho v žabkách skáčou mezi auty. Nic to se mnou nedělalo.

Jasně – nemusela jsem zde pracovat, ale byla jsem tu podporou pro svou dceru. Vyrovnávač světa jejího běžného a toho zdejšího. Snažila jsem se často vysvětlit nebo prostě zasáhnout – že rybu s okem prostě jíst nebude. Pětkrát denně do sprchy nepůjde. Potřebuje nepálivé jídlo. A mnoho dalšího.

Co bylo těžké – vidět chudobu. Nebylo to časté, ale děti, které vám otřou auto a prosí o pár drobných, a já vím, že za rohem jim to rodiče vezmou. Tuším, že dětem se tu mohou dít hrozné věci i v jejich domovech a nikdo možná nezasáhne. Nikdo tu nemá „koníčky“ a oblíbená jídla. Všichni tu chtějí hlavně hodně peněz – tedy nějaké jistoty v životě. Všichni tu vypráví hezké příběhy o životě v Evropě či Americe, i když tam dřou od rána do večera a peníze posílají sem, ale o tomhle se tu prostě špatně nemluví. Všichni jedí pořád pár stejných jídel.

Mluví se hodně o politice, jídle, vzdělání. Na výlety a za zábavou se tu všichni očividně dostali jen kvůli nám. S hrdostí nám ukazovali dvě velká nákupní centra. Když si něco koupí, obal hodí na zem. Odpadky jsou všude – jako v celé Africe, ale i v jiných částech světa. Mají dojem, že naši politici to za nás „řeší“. A já šla do té kontroverze jim říct, že vše má dvě strany mince – jsme aktivní, leccos nás stojí dost peněz i úsilí.

Na druhou stranu – každý si tu všechno opraví. Pětileté děti tu uvaří pro celou svou rodinu. Každé dítě dostává do školky a školy domácí vařené jídlo, protože nikdo nechce, aby jim ho vařil někdo cizí – a třeba je otrávil, proklel nebo jim do něj dal něco zkaženého. Aspekt spirituality, vyšší moci a jiných sil je tu všude přítomný.

Tak trochu jiné Vánoce

Náš let do Nigérie byl pár dní před Vánoci, a tak jsme měly možnost prožít tyto svátky zcela jinak, než je zvykem u nás. Slavila jsem i „České Vánoce“, ale už v polovině prosince. V nové destinaci se lidé se schází v komunitách, kostel hraje ústřední roli – ne jako místo usebraného klidu, ale jako centrum velkých oslav. Zpívá se, tančí, jí se společné jídlo. Všechno je hlasité, barevné, přímé.

Typickým dárkem nejsou koupené věci, ale peníze – často symbolické. Dospělí si často nechávají na tyto svátky ušít nové šaty, celé rodiny se oblékají do sladěných barev. Rodiny se na Štědrý den, ale i další týden poté, aktivně navštěvují, hodně se jí to, co se jí celý rok, dětem se dávají peníze. Ve městech se také utrácí, chodí se do místních Fast Foodů nebo na různé atrakce, tak jak to je zbytek u některých rodin i u nás.

Ale nakonec je důležité, že vlastně v těch oslavách máme mnohé společného a že radost a čas s rodinou na svátky má jen různé podoby.

Co jsem si tedy „odvezla“?

S dcerou jsme si to užily, i když nám po pokoji lezl pravidelně různý hmyz nebo jsem netušila co se bude dít za hodinu. Obě jsme si uvědomily, že život v Čechách je tak pohodlný, bezpečný, ale také hodně flexibilní. Víme to už dlouho. Ale také víme, že nás někteří mají rádi a nepotřebují o nás vlastně nic vědět. Nemusíme si jejich lásku zasloužit.

Nemusíme žít jako oni, i když je to pro ně divné – ale akceptují to. A to si odnáším. Je úsměvné, že můj deník vděčnosti se mi tam při cestách ztratil… Ale vděčnost za drobnosti, menší požadavky na druhé i sebe si přivážím. Ještě více si vybírám z mozaiky možností, kterou ne všichni máme. Pro mě je důležitá i spiritualita, která v Nigérii je přirozeně v životě.

Zároveň miluji dělat i trochu zbytečné věci – pokud mi to přináší radost a odpočinek. Chci dál popisovat archy kaligrafií a pak je vyhodit (do tříděného odpadu). Chci přemýšlet, co si dnes uvařím ze sezónních a lokálních surovin. A někdy si jídelníček obohatit i jinou surovinou.

A jsem moc vděčná za svou práci. Za možnost učit klienty, jak pozitivně ovlivňovat své životy konkrétními kroky, které nejsou striktně dané jen všeplatnými společenskými pravidly. Hledám cesty jak i v aktivním životě najít i klid.

Díky, Nigérie.

🔗 Více o mně jako terapeutce najdete zde:
Můj příběh

🔗 Vstupní konzultaci na terapii si můžete koupit zde :
Rezervace

O autorce

Veronika Okoduwa je psychoterapeutka s výcvikem v kognitivně-behaviorální terapii (KBT) a certifikací v přístupu EMDR. Absolvovala výcvik u Českého institutu pro psychotraumatologii a EMDR (ČIPE), jehož je členkou. Jméno najdete v oficiálním seznamu terapeutů ČIPE.

V terapii propojuje více metod – EMDR, arteterapii, ACT, terapeutickou jógu – dle potřeb klienta. Pracuje s dospělými, dětmi i dospívajícími.

📸 Instagram profil
🧭 Více o mně