„Proč bych jako měla?“

Je první den v novém roce. Znáte to – šampaňské, bilancování, předsevzetí či výzvy na další rok.

Mě už před časem napadlo mě předávat informace skrze své zkušenosti na blogu. Napadá mě, proč bych měla. Proč bych měla opět dělat něco dalšího, nového, v novém roce. Dochází mi, že to je věta, kterou často slyším, když sedím v kavárně a doléhají ke mně útržky hovorů od okolních stolků. Že je to věta, kterou slyším doma, když po dceři něco požaduji. Slyším jí často od sebe, když přemýšlím, zda jít na další kurz nebo když během kurzu po mě žádají napsat seminární práci. Napadá mě to v obchodě při každém nákupu.

Přemýšlet do čeho, kdy a proč věnovat svůj čas je přirozené. Možná si Vy už teď říkáte, proč dál číst tento článek, co z něj budu mít. Možná je fajn se podívat na otázku z opačné strany. Proč bych neměla psát blog? Proč bych neměla hrát na ukulele (i když to moje vypadá vtipně), učit se španělsky nebo chodit naboso ve studené vodě?

Jak vlastně vyhodnocovat?

Děláme to, co potřebujeme a to, co musíme nebo to co máme rádi a dělá nám to radost? Nebo od každého trochu?

Sama si pamatuji období, kdy jsem dělala hlavně to, co jsem musela. Musela jsem pracovat, musela jsem studovat, musela jsem z únavy hodně spát a opět na novo. To ale není oblast kreativity, oblast možností. Je to myšlenkový automat, který je často v chodu i proto, že nemusíme přemýšlet co jiného. Často slyším, že lidé nejsou spokojeni v práci, ale nechtějí hledat novou, protože nevědí jakou, co vše by museli dělat, co vše by se změnilo. A tak setrvávají. I já jsem to takto měla.

Z KOŇSKÉHO SEDLA K BLOGU

Jak z koloběhu ven? Někdy je to právě o tom, zkusit si něco nového. Zajít poprvé na masáž, na terapii nebo si vybrat film, který byste si zcela obvyklým výběrem nevybrali. Líbí se Vám něco, ale nikdy jste to nedělali?  Nemusíte v tom být hned dobří, ale zkusit to. A všímat si, jak Vám při tom je, jaké zažíváte pocity, co to dělá s vašimi emocemi. Možná jinak dýcháte, možná máte nové myšlenky.  A o tom to je.

Já jsem se třeba letos v létě projela na koni. Pamatuji si, že jsem na něm jela jen párkrát kdysi v dětství. Často vozím svoji dceru do stáje a mám z velkých koní, které ona tak sebevědomě vodí, hřebelcuje a krmí, velký respekt. Nikdy mě ani nepadlo si zaplatit jízdu. Proč bych to dělala, nepotřebuji to, nelákalo mě to a upřímně jsem o tom prostě nikdy nepřemýšlela. A vlastně jsem se i bála.

Ale potom jsem byla v Jeseníkách a viděla nabídku projížďky na koních. Vzala jsem to jako možnost a hned se objednala. Dostala jsem rovnou velkého koně, protože jsem prý dost vysoká. Co jsem nedostala byla helma a jiné ochranné pomůcky, bez kterých bych svou dceru do stáje nepustila. Měla jsem tedy dost obavy, ale za chvíli jsem už seděla v sedle, soustředila se na úžasný pohled ze sedla, nové obzory (je to tedy výška). Byla jsem unešená ze souhry s mou klisnou Meggie, která každý krok prožívala celým svým tělem a já to cítila na svém těle. Když klopýtla, lehce jsem zavrávorala. Když šla do kopce, napínala každý sval a já se jí snažila správným sklonem svého sezení pomoci.  Uvědomila jsem si svou absolutní koncentraci, souhru uvolnění i lehkého neklidu. A vyjela si ještě několikrát.

Nebudu teď jezdit pravidelně na koni, ale jsem moc ráda, že jsem to vyzkoušela, protože to přineslo dost nového. Překonala jsem své obavy. Samozřejmě tím nemyslím, že kdo čtete tento článek máte běžet někam do stáje. Máte své vlastní životy a témata. Své vlastní výzvy a možnosti kolem.  

Je to o budování flexibility, hledání nových cest, všímání si, co prožívám a o citlivém přístupu k sobě.

A to je to, proč mám chuť psát blog.